Kombinace této destinace a tohoto termínu je sázkou na jistotu. Sice jsme i tentokrát zapomněli holky dopředu omluvit z prvního lednového týdne ze školy, jinak jsme už ale byli docela připraveni. Z balení dárků jsme přešli plynule do balení báglů s lezením, padleboardů, surfů a surfskatů. Holky si ještě trochu stihly pohrát s novými dárky, nicméně hned následující večer po vánocích klaply dveře, stromek doma vzlyknul a osiřel, my kopli do vrtule a vyrazili na cestu.

Vytknul jsem si za cíl profrčet ještě tu noc Rakouskem a přespat někde v Itálii. To se nám zadařilo a na blind jsme chvíli po půlnoci našli supr místo kousek od sjezdu z dálnice  u oblíbené raftingové řeky Felly. Ráno natrháme misku šípků (v tu chvíli ještě ani netušíme, jak moc se vitamín C bude hodit - Markéta se totiž rozhodla trip zahájit  virózou) a pokračujeme v krasojízdě. Z Livorna chceme, jako vždy, vyplout nočním trajektem a tak máme dost času na zástavku u šikmé věže v Pise. Stejně jako všichni ostatní okolo zkoušíme na fotce propojit perspektivy a věž podepřít (hahaha), ale pořád nám někdo leze do záběru a navíc nám to stejně nějak nejde, tak radši mizíme než ta věž spadne.

Před vyplutím ještě v klidu stihneme doplnit nádrže na vodu a pak už se zakrátko chumláme do peřin v kajutě a celou noc se necháme lehce pohupovat a konejšit vrnějícími motory trajektu až do okamžiku, kdy se z reproduktorů ozve "Gentili passeggeri, presto arriveremo al porto di Olbia - vážení cestující, za moment dorazíme do přístavu Olbia". OK,  čas na první ranní espresso!

Úplně nejdřív zamíříme do Porto Polla. Fouká a tak doufám, že se půjdu sklouznout s kitem. Vítr je ale tak studený, že se mi do vody vůbec nechce a tak aspoň využívám čas a slunečné počasí na opravu dingů na surfech. Jsou to ještě památky na loňské podzimní Španělsko. Markétě je čím dál hůř, celý den se potí pod duchnou a pospává. Nás ostatní už studený vítr omrzel a tak nasedáme do auta a jedeme nakoupit do Palau. Sjedeme dolů do maríny a tam zrovna stojí trajekt, který má namířeno na soustroví La Maddalena. Už několikrát jsme se tam chtěli podívat, ale nikdy to z různých důvodů nevyšlo. Tak teď? Že by? Tak tak stíhám koupit lístek, ale už jsme zase na palubě. Ahooooj!

Markéta přeplavbu prospala a po probuzení byla trochu překvapená, kde že se to najednou ocitla. Z auta nicméně ani nevylezla a jen si objednala nějaký léky. Vyrážíme s holkama hledat lékárnu. Cestou jsme narazili na sochu nějakýho strejdy  a holky, že se s ním musí vyfotit. Až zpetně jsme vygooglovali, že to byl Giuseppe Garibaldi - bojovník za svobodnou Itálii a praotec všech revolucionářů, který dožil právě na jednom z ostrovů La Maddaleny. Jeho životopis je k neuvěření a doporučuju si o něm něco přečíst. Šmejdíme pak po ostrůvcích sem a tam, kam nám je jen dovoleno. Hodilo by se nám tu menší auto a nejlépe kola. Příště.

Jedno skvělý místo ale nacházíme. Je zřejmé, že v sezóně tu musí být hlava na hlavě, teď je to ale celé jen pro nás. Flek akorát pro jedno auto, večer výhled na slunce zapadající do moře, ráno se zase vynořuje na druhé straně. Pecka! Holky dávají první koupačku. Ledárna, ale nádhera!

Čas posunout se zase dál. Předpověď z Windy.com hlásí vlny ze severozápadu. Frčíme nad Alghero. Holky v plavkách a županech budí  u  místních turistů nabalených v péřovkách něco mezi soucitem, údivem a pohoršením. Moc na to nedbáme a jdeme se poprvé sklouznout. Yes! Konečně! Neskutečně to nabíjí!

Kousek od Alghera máme z dřívějších tripů další rest. Grotta di Nettuno - Neptunovu jeskyni. Tentokrát se na nás zase usmálo štěstí - můžeme zaparkovat a nemusíme čekat na další skupinu. Skvělej tajming. Opět stihnu koupit tak tak lístky, zatímco průvodce nervozně podupává a čeká, až za námi bude moct zamknout branku, za kterou nás čeká asi 700 schodů. Copak dolů...to ještě docela jde...  Je to už dlouho, co jsem se byl naposled podívat v jeskyních Moravského krasu, abych byl schopen srovnání, musím ale každopádně uznat, že ten Neptun má fakt pěkný bydlení. Máme odškrtnuto. Kam to bude teď? Navštěvujeme Alghero a doufáme, že se někde dobře najíme. Všude plno lidí, hospody narvaný, všichni se třesou na dnešní silvestrovskou noc. U toho být nemusíme a tak míříme na osvědčené místo - do Monteleone Rocca Doria

Malinká vesnička nahoře na jednom z kopců nad malou přehradou. Kdysi se tu těžil kámen - porézní lehký vápenec. Cihly se rovnou odřezávaly z masivu. Po těžbě tu zůstal rozlehlý amfiteátr s úžasným geniem loci a po obvodu pěkná skála, do které se celý den opírá slunce. Vyhříváme se spolu s místními ještěrkami a lezeme pár cest. Ranní inverze výhledy ješte umocňuje a my se nestíháme kochat.

Markétě už je líp a tak začíná mít poznámky k následujícímu itineráři. Jenže se nedá nic dělat. Windy hlásí vlny na jihu a tak to střihnem celou Sardinií na pláž, kde jsem pár let zpátky měl štěstí na jedny z nejlepších vln, jaký jsem kdy za dobu mého surfování potkal. Dneska je všechno jinak. Vítr nám nehraje do karet a je to úplně rozfoukaný. Naštěstí se Marketa jde proběhnout a z vedlejší, před větrem ukryté zátoky, volá, že se tam dělá skvělá pravačka a ať pohnu, že je tam čím dál víc surfařů. Nikdy sem neměl rychleji popakovaný auto. Přejezd k vedlejší pláži, na dvě doby do neoprenu a hurá do vody!

Druhý den už jsou vlny pryč, ale místo je tak skvělé, že si ještě užíváme prázdné pláže, grilujeme rybky a dáváme si pohodu. Pak už je ale zase čas zvednout kotvy a přesunout se do Santa Marie Navarrese. Kromě lezení v maríně nafoukneme padleboardy a vyrážíme podél pobřeží až k místu, kde by se podle mapy měla do moře vlévat malá říčka. Přes plážovou dunu přeneseme boardy a náhle se ocitáme na dobrodružné výpravě. Potichu  kličkujeme vzrostlým rákosím a dáváme pozor, kudy na nás zaútočí krokodýl nebo odkud vyletí šíp domorodého válečníka. Cestou zpátky si holky daj ještě rychlou šnorchlovačku a pak už hodně rychle do auta na horkej čaj nebo kapku vína. Na plavání a šnorchlování ta voda ješte úplně není... 🙂

Minulou návštěvu Sardinie jsme navštívili několik horkých pramenů a ani tentokrát jsme si tenhle top relax nechtěli nechat ujít. Údajně se tu na docela malé ploše nachází několik desítek takových pramenů. Většinu místní tají, nicméně nějaké se dají vypátrat. Nám se tentokrát povedlo najít pro nás nový pramen mezi zdmi dávno rozpadlé farmy.  Povalujeme se v horké sirovodíkové lázni, když v tom přijede prťavej týpek na kole, zuje si jednu botu, sedne na kraj bazénku a začne si ve vodě ráchat vanilku. Umí jen italsky, ale s pomocí překladače nám povypráví, jak si zranil kotník a jak si ho tam jezdí pravidelně léčit a že kousek odsud má malou vinárnu a ať se za ním stavíme. Bohužel se nám výlet nachýlil až k samému konci a tak slibujeme, že zase příště...příšte se určitě zastavíme! Ciao!