Tak kam? Zkusíme nějaký hory? Se sněhem to vypadá docela dobře. No jo, ale co lidi? Po vánocích je všude hlava na hlavě. Děcka jsou na skialpy ještě malý a trávit poslední hodiny roku někde ve frontě na vlek fakt nebude to pravý ořechový. Do tepla? Španělsko? To je daleko. Půlku času, co máme k dispozici bychom strávili v autě. No a co Sardinie? Sardinie? Počkej, zkontroluju trajekty a aktuální covid pravidla. Hmmm...to vypadá, že by to mohlo klapnout. Balíme!

Na stromečku skoro ještě nevychladly prskavky a my  tancujeme mezi napůl rozbalenými dárky a na několik hromad skládáme všechno možný vybavení od ploutví, přes karabiny až po neopreny. Hromady pomalu narůstají ve shodě s naší  předodjezdovou nervozitou. Já osobně mám teda tyhle lastminutový akce rád. Čas plyne úplně normálně, najednou padne rozhodnutí, všechno se zrychlí a než se člověk rozkouká jede po úplně jiné koleji. Těsně před samotným odjezdem se na objednaný čas jdeme otestovat. Ale ouha! Hned ráno jim spadl rezervační a pokladní systém a my tak namísto desetiminutové procedury mrzneme ve frontě spolu s ostatními skoro dvě hodiny než se proticovidová kola zase roztočí.

Cajk, negativ! Laika nabalená. Vyrážíme! Sice s několikahodinovou sekerou, ale jsme zase on the road! První noc na cestě už trávíme někde v Itálii a pak už  je tu Livorno, trajekt, sardinský pivo Ichnusa a poněkud náročnější  noc v dětském koutku...

A pak už konečně! Buon giorno Sardegna!!! Z windy.com  už máme zjištěnou aktuální vlnovou předpověď a tak to z Olbie směřujeme rovnou dolů na jihozápad, kde je nějaký swell v plánu. Do cesty se nám ještě připlete termální pramen, kde ráno nikdo není a tak si dostatečně dopřáváme horké koupele a musím říct, že po dvoudenní cestě autem je to víc než příjemná záležitost. Drhneme se jemným písečkem ze dna bazénku a vdechujeme sirovodíkový odér. Překvapením pak je, že po osušení všem nádherně voní vlasy, bez toho, aniž bychom použili šampón. Podívej na sirovodík! Zajímavé! Pokračujeme dál a dál na jihozápad. Naším cílem je  Costa Verde - Zelené Pobřeží. Z předchozích návštěv Sardinie už víme, že se jedná o jednu z nejkrásnějších oblastí. Večer před západem slunce dorazíme do malé liduprázdné rybářské vesničky a holky ve vyhřátém autě hrdinně vykřikujou jak se těší do vody a že hned jdou na to.

Já na displeji vidím teplotu 11 stupňů a cítím, jak vítr lomcuje celým autem a tak na sebe hodím mikinu s kapucí a jdu se na to jejich opakování Wim Hofovy metody se zájmem podívat. Nahaté běží po pláži a ještě pořád necítí venkovní chlad. Až když je do kotníků bodne ledová voda, pochopí, že to není úplně nejlepší nápad a rychle utíkají zpátky do auta... 🙂

Na surfspot už to máme jen kousek a tak hned po snídani vyrážíme. Noční vítr rozfoukal oblačnost a slunce hned začíná hřát. Bohužel se nám cesta opět neplánovaně prodlužuje, protože kamenito-písčitá cesta mezi dunami je po povodních zavřená. Zatnem zuby a dorazíme posledních několik desítek kilometrů objížďkou a teď už nás čeká pláž s vyhřátým pískem, slunce na modré obloze a ve vodě vlny akorát tak na rozcvičku po několikaměsíční pauze. Yes!

Dře to, ale jde to. Po několika chabých pokusech, chytám první vlnu levačku  a úsměv na tvář. Celá ta cesta stála za to! Od teď už je jakýkoliv zážitek tohoto tripu bonusem navíc. Tak málo stačí surfařovi ke štěstí... 🙂

Holky se pak jdou taky trochu povozit a tak jsme všichni happy. Následující dny trávíme různě po okolních plážích. Holky jdou na trek po pobřeží, cestou zachraňují ovce uvízlé v hustém porostu a div, že je nemusíme potom zachraňovat taky. Já mezitím využívám swellu, co to jde až do té doby, kdy vlnobití dosáhne svého vrcholu, kdy už to na surfing není, aby swell pak postupně slábl, až zmizel úplně. Pak to bereme přes poloostrůvek Sant' Antioco na pobřeží východní, kde předpoveď slibuje závětří a slunečné dny. Vlastně ten přejezd ze západu na východ kopíruje přelom roku. Ze starého do nového. Oslava je bouřlivá. Děcka usínají asi v devět, my o hodinu později... 🙂  První východní zastávkou je pláž někde poblíž Capoferrato. Rozbíjíme tábor. Sice je pod mrakem, ale holky už jsou aklimatizované a otužilé a tak jdou do vody.

Přišel čas poprvé nafouknout paddleboardy! Vyrážíme podél pobřeží a znovu a znovu žasneme nad tím, jak je zde voda průzračně čistá a tvary žulových balvanů, rozházených ve ve vodě i na souši, roztodivné. Cestou potkáváme harpunáře z Německa, který si pochvaluje dnešní lov a ukazuje nám úlovek asi 8 ryb. Lituju, že nemám dostatečně teplý neopren, který by mi dovolil taky vyzkoušet lovecké štěstí. Snad příště. Plavba probíhá bez problémů až do doby, kdy Áňa hlásí, že je ji špatně. Fíííha! Napadlo by tě, že na paddleboardu je možné uhnat si mořskou nemoc? Krátká pauza na břehu a už je vše zase v pořádku a můžeme pokračovat. Je to už druhá věc, která nás během padleboardingových pokusů na moři dokázala překvapit. Prvním překvapením byl kdysi v Chorvatsku náhle zvednuvší se vítr do protisměru návratu. Pozor na to! Hlavně pokud na vodu vyrážíte s malými dětmi! Upádlovat to proti větru může být snadno nad jejich schopnosti a při silnějším větru dokonce i nad schopnosti dospělého člověka....

A přichází čas na lezení. Do Santa Marie je to co by kamenem dohodil a navíc už jsme tam několikrát byli a tak jedeme na jistotu. Dáváme si jednu cestu za druhou a užíváme si výhled na celou marínu plnou odpočívajících jachet i nekonečné moře za vlnolamem. Aňule je celá hrrr do lezení na prvním. Už si to kdysi zkoušela v Arcu a teď nastal čas, aby se dověděla, proč to není jen tak nějaká brnkačka. Za zmrzlinu se nechá přesvědčit k odskoku nad jištěním a je z toho tak vyjukaná, že následující 2 hodiny nechce zpátky do sedáku. Trocha psychologické manipulace a je zpátky ve hře, ale lekci odskakování si budem muset ještě co nejdřív zopakovat.
Přímo v maríne roste pár stromů, jejichž červené plody ve velikosti špendlíků jsme už kdysi dávno potkali a s jistou obavou ochutnávali během průjezdu hornatým vnitrozemím. Je to sladký, tak snad to není jedovatý...nebo jo? Nikde nikdo, nebylo se tenkrát koho zeptat. Zvědavosti jsme teda tenkrát podlehli, ale představoval jsem si, jak za týden kolem jde nějakej pasák koz a najde nás ležící kolem auta se seschlýma bublinama kolem pusy...  V dnešním digitálním světě už to není tak dobrodružný. Telefon - foťák - appka - informace. Jedná se o Planiku. Syrové plody se údajně moc nejí, ale na marmelády prý skvělé. Jak chutná marmeláda, nevíme, ale holky nemůžeme ze stromů od čerstvých plodů skoro dostat.

Jeden večer si vyjedem nad marínu k zavřené restauraci, na zídce rozděláváme gril a víno a pozorujeme, jak se svět dole nejdřív noří do tmy a pak zase pomalu vyplouvá za mihotavého osvětlení všech možných světýlek a pouličních lamp. Krása. Pohoda. Jedna z výhod doby covidové podpořené navíc mimosezónní částí roku. V létě by se tam s obytkou nedalo ani zaparkovat, natož strávit noc. Ráno se vracíme do přístavní hospůdky na čerstvé croissanty a pořádný italský espresso. Nemá to chybu. Ještě něco vylezeme a je čas se pohnout zase někam dál...

Kousek víc na sever to bereme odbočkou dolů ke skalnímu masivu Pedra Longa. Brzdy mají s klesáním sakra co dělat a příště to pro jistotu budeme s obytkou sjíždět na vícekrát. Dole nás čeká další grilovačka a ráno cinkot stádečka koz, které se přišly podívat, kdo jim to drze leze do rajónu. Dáváme si dvě cesty na úpatí masivu a pak nás krátká přeháňka vyžene výš do perfektních ploten, kde si holky užívají cesty s názvy podle postaviček z Asterixe. Lezeme do pozdního odpoledne a pak vyrážíme opět na cestu a to směrem severozápadním. Přepověď zase hlásí vlny a tak nelze jinak. Cestou je městečko Baunei, kde se pravidelně zastavujeme na zahrádce místní kavárny, odkud je neskutečný výhled do celého údolí. Tentokrát je kavárna zavřena, ale tradice je tradice. Zastavujeme na odpočívadle za městečkem, vaříme a vegetujeme a hlavně hledíme do krajiny. Je to výhled snů. Pakujeme a pokračujeme dál. Už za tmy parkujeme u Porto Ferro. Mohutný příboj pění vodu v malém zálivu a vítr zas lomcuje autem jako s krabičkou sirek. Teploměr ukazuje šest stupňů nad nulou. No uvídíme. Ráno moudřejší večera.

Ráno to na surfing nevypadá. Věříme ale aktualizované předpovědi, která slibuje, že se vítr odpoledne uklidní a vyrážíme zatím k nejbližšímu termálnímu prameni a ukrytému vodopádu. Po návratu k moři je jasné, že předpověď tentokrát nelhala a že z toho surfingu nakonec přece jen něco bude. Popojíždíme po nekonečné pláži až konečně spot s partou surfařů ve vodě nacházíme. Nejlepší vlny výjezdu. Markéta zatím zkouší na netu hledat, kde nás následující den otestujou, aby nás pustili na trajekt. Nejbližší termíny se zdají být volné nejdřív za 4 dny. No nazdar! Já s tím problém nemám, naopak, ty vlny jsou fakt luxusní, ale pracovní povinnosti nám nakonec velí ještě večer vyrazit na blind do Olbie a hledat test centra přímo v offline světě. Nakonec se na nás štěstí usměje v podobě mladé sympatické pracovnice jedné lékárny, která nás za pár euro vybaví certifikáty. Zpátky k vlnám je to z ruky, předpověď na Olbii nabízí zítra vítr, déšť a zimu a tak  jedeme rovnou z lékárny do přístavu a naloďujeme se na první volný trajekt. Na lodi je dobrá nálada, v podpalubí topič přikládá. My obsazujeme dětský koutek a dáváme poslední Ichnusu. Vyplouváme...  Arrivederci Sardegna!!! Brzy na viděnou!

A víš co? Radši se podívej na video... 🙂