Povídání o tom, jak je svět malej…
Tak a je to tady. Naše první cesta obytňákem do Španělska a Portugalska. Po Řecku, Švédsku, Sardinii a Korsice konečně nadešel ten správnej čas. První půlka září. Byli jsme domluveni s Ondrou a Domčou, že se potkáme někde v Asturii a pak to vezmem dolů na jih. Pracovní povinnosti nám ale trochu zkomplikovaly odjezd a tak jsme vyrazili asi s třítýdenním zpožděním.
Ondra s Domčou to naštěstí v půlce Portugalska otočili a jeli nám naproti zpátky na sever Španělska.

Že prý se jim tam líbí stejně nejvíc. Hned nás začnou brát na svoje oblíbený místa a pláže a my se nestíháme kochat. Krásný pláže bez lidí, neskutečný výhledy, osamělý majáky. Český surfhouse Salty Lobos s pohodovou partou, skály, vodní gejzíry a taky sidru – lokální alkoholický nápoj z jablek. S ciderem, který znáte z nabídky u nás to moc společnýho nemá, ale jak se jednou propijete…:)

Docestují s námi na hranici s Galicíí a nechají nás svému osudu, protože se musí vrátit už zpátky do Čech. My pokračujeme dál na západ a holky začínají být trochu protivný, že by chtěly nějaký kamarády. Slíbím jim, že na příští pláži třeba nějaký děti potkáme a doufám, že na to zatím zapomenou. Jaký je to ale překvapení, když na dětským hřišti u pláže v městečku Valdoviño se opravdu zjevují dvě holčičky, úplně stejně starý a navíc! Mluví česky! Za chvíli potkáváme jejich rodiče Míšu s Honzou, kteří se z Berouna přestěhovali do Peniche v Portugalsku a do Galicie jezdívají na dovolenou. Honza surfuje a tak je radost několikanásobná a hned se domluvíme, že půjdem do vody. Moc mi to sice v těch proudech nejde, ale i tak si to užívám. Do té doby, než vylezu z vody a koukám, že mám v prkně díru velikosti bezzubých úst staré ženy, jak by řekla rada starších kmene Mescaleros. Honza mi nabídne, že se v aute zmáčknou a prkno mi veme opravit do Peniche. A až my tam dorazíme, už bude v cajku. S díky přijímám.

Loučíme se a my pokračujem přes Coruňu, kde omrknem místní akvárko a lehce si zabouldrujem na městských hradbách. Dáme povinnou zmrzlinu a frčíme do rybářského městečka Muxía, což je jeden ze dvou opravdových cílů Svatojakubské cesty do Santiaga. Tím druhým cílem je maják Fisterra – místo kdysi považováno za konec světa. Tam se podíváme taky.

A pak už to berem na jih až k městečku Ribeira, kde nás čeká jeden ze zlatých hřebů naší cesty. To ale ještě nevíme. Místo, které jsme si vytipovali v mapě pro táboření je bohužel nepoužitelné a tak jezdíme sem a tam a hledáme nějakej plácek s výhledem na oceán.

Zatáhnu ručku a jdu se podívat, jestli by se nedalo sjet ještě kousek níž k vodě. Najednou je vidím! Utíkám zpátky k autu a zařvu honem honééém! Rychle než uplavou! Holky se děsně leknou, ale když řvu pořád dál, že tam surfuje hejno delfínů, vyskáčou z auta a až do západu slunce pozorujem asi 30 delfínů ve vlnách. Neskutečnej zážitek!

Sever Portugalska nás nijak moc nezaujal. Porto je údajně krásné město, ale nám se do města nějak nechtělo. Snad příště. Zato jsme se těšili do Nazaré. Místo s kaňonem zařízlým do mořského dna, tvořící při swellu ty nejvyšší vlny na světě. Doufal jsem, že to na vlastní oči uvidím. Bohužel swell neměl dostatečnou sílu, aby tvořil vlny pro surfování, ale tak úplně marný to nebylo. Ve vodě řádili bodysurfaři. Větší magory jsem snad neviděl. Dostat se do vody nebo naopak z vody bylo při tom beach breaku něco mezi pokusem o sebevraždu a sázkou do loterie. No a pak už před námi bylo Peniche.

Honza s Míšou nás vzali do svý oblíbený hospody na chobotnici po galicijsku a nevím jestli byla lepší ona, nebo další večer grilovaný sardinky u nich na dvorku. Žůžo labůžo. Dostal jsem zpátky svoje opravený prkno  a taky jsme si prohlídli jejich obytňák, s kterým procestovali kde co a teď prý ho budou pronajímat. Zrovna příští týden mají první zákazníky… Děkujeme, přejeme hodně štěstí a loučíme se. Musíme pokračovat dál na jih. Někde cestou se máme potkat s Jirkou a Linou, které jsme potkali loni na Srí Lance. Jsme zase na cestě. Příští zastávkou je Ericeira – další vyhlášená surfařská oblast. Bohužel tu obytňákům vymezili jen nejsevernější a nejjižnější pláže a tak jsme nevyzkoušeli všechny. Určitě se sem ale jednou vrátíme.

Další zastávkou je Cascais. Pod majákem tu místní lezci odjistili v útesech několik cest a tak tu dva dny strávíme lezením nad vodou. Veliká krása. Když holky zrovna nelezou, hrajou si s chobotnicema, který z vody tahají lokální harpunáři. Docela si to užívaj. 🙂                  

A jedeme dál! Pod Lisabonem se vše zdá být příliš turistické a tak nás osloví (a to velmi) až městečko Odeceixe vyhlášené komunitou hipíků a úchvatnou pláží oddělenou od pevniny klikatící se říčkou. Tam se taky konečně potkáváme s Jirkou a Linou a dozvídáme se, že společně pojedeme navštívit jakýhosi Vítka, kterej žije na úplným jihu Portugalska.

Ukážou nám na mapě na který pláži se večer potkáme i s tím jejich kámošem a vydáme se tam každá posádka po své ose. Když ze směru odbočíme k pláži Bordeira, jenom abychom se mrkli, jestli bude stát za pozdější návrat z jihu, všimneme si ve vesnici dvou aut z českýma espézetkama. Dodávka a obytňák. Zastavíme na kus řeči a zjistíme, že obě auta směřujou za jakýmsi Vítkem. Asi to bude ten stejnej. Večer se fakt všichni sejdem na úžasným spotu, kde nás druhej den čeká neskutečná levačka. Vítek – Buťák i jeho rodinka jsou supr. Grilujem, pijem a kecáme. Až teď si všímáme, že noví kámoši – Papája a Šimon nepřijeli v ledajakým obytňáku, ale že to je přesně ten, co se v Peniche Honza s Míšou rozhodli půjčit svým prvním zákazníkům. No a osádka dodávky? Po nějaký době se dovídáme, že se vlastně známe z Lefkády, kde Alešák s Káčou vedli hotel pro kitesurfery. No nekecej! A tak teda na shledání – ahoooj a na zdraví! 🙂

Celej jih Portugalska dýchá neskutečnou pohodou a svobodou. Všude plno dodávek a obytňáků, u supermarketů Intermarché můžete za pár eur vylejt nádrže a napustit pitnou vodu, případně si vyprat. Nádherný vlny na nádhernejch plážích a k tomu kafe s místní specialitou – Pastel de Nata – koláčkem z lístkového těsta a to celý prosím pěkne za jedno jediný euro. Co víc si přát? Posurfujem v nový partě co se jen dá a pak se loučíme a berem to zas na východ a na jih – do Tarify.

Tarifa je Mekkou všech windsurferů a kiterů na jihu Španělska, kde gibraltarskou úžinou mezi Afrikou a Evropou téměř nonstop fouká skvělej vítr. Na parkovišti u pláže potkáváme česko-slovenskou rodinku, která s novou obytnou dodávkou poprvé vyrazila do zahraničí. Vykládáme si zážitky z cest a dojde i na popis náhodného setkání v Galicii a na další řetězení událostí a dalších setkání a když se zmíníme o nový kámošce Papáji, která krom surfování jezdí i na wakeovým prkně, vyslechneme si toto: „Papája? Taková blonďatá holka? Tu jsem učila angličtinu!“ To už je těch náhod na nás asi nějak moc… 🙂  Svět je prostě malej.

Zpátky jsme to pak brali podél středozemního pobřeží a viděli spoustu krásných míst. Jeden z nejlepších tripů, ale taky jeden z těch náročnějších. 2 měsíce na cestě je přece jen už nějáká doba. Zůstane každopádně hluboko v paměti a kdyby snad ne, máme pro sichr tohle video: