Ona je teda právě teď olympiáda zimní. Spíš by se hodilo psát o jiným sportovním zázraku. Ester Ledecká totiž právě vyhrála svou třetí zlatou olympijskou placku - celkově druhou snowboardovou a první pekingskou. Ale s Ester jsme se bohužel nikdy nikde nepotkali. Holky jí teda aspoň při každém sjezdu drží u televize palce a fandí jí o sto šest. Teď mám ale chuť napsat pár vět o Adamovi. Když se totiž malý Adam Ondra kdysi dávno zjevil na lezeckých závodech, které jsme pořádali, bylo hned jasný, že před námi stojí neuvěřitelný talent. Ikdyž si asi málokdo uměl už tenkrát představit, kam až se  Áďa jednou posune...

Ale popořádku. Kdysi dávno jsem lezl. To teda v batolecím věku každej, že ano. Já ale myslím jiný lezení, po skalách. Přičuchnul jsem ke skálolezení na nějakým vandru někde okolo Českého ráje kdyz mi bylo  asi tak třináct. Hned mě to chytlo a hned po přestěhování do Brna jsem se začal pídit po nějakým lezeckým oddílu. Krátce na to už mě kroky vedly na první českou krytou umělou lezeckou stěnu, kterou na Kounicově ulici postavili pod jménem Freesport tři staří kámoši. Fidži. Kyslík. A Drobek. Posledně jmenovaný měl nakonec na mé lezení největší vliv, ale tehdy jsem ani jednoho z nich vůbec neznal. Jen jsem kdykoliv to šlo chodil do "Friťáku" a lezl a lezl a lezl. Do zblbnutí. Ta stěna měla pět a půl metru na výšku, takže to magoření tam šlo docela rychle, ale jak už jsem psal, byla to první a jediná stěna v republice a tak zaplaťpámbu za ni!

Pak jednou koukám že spolu s podobně starýma děckama stojíme kolem dvoumetrovýho chlapa, kterej říká: "Čau, já jsem Honza Krch, říká se mi Drobek a budu vás trénovat". Tím to všechno začlo. V tu chvíli jsem prd věděl, že Drobek slezl, mimo jiné, severní stěnu Eigeru a později byl patrně úplně první u nás, kdo do trénování sportovního lezení vnesl nějaký systém a že s tím má výsledky a že první jeho svěřenkyně - Bára Stránská to pod jeho vedením dotáhla na titul mistryně republiky a na první zajímavý výsledky na svěťáku. To všechno jsem objevoval postupně. Přišly první tréninkový plány, kompenzační cvičení, dvoufázový tréninky, soustředění, závody u nás i v zahraničí. Nejdřív juniorské kategorie, pak dospělé. Ještě před tím mým aktivním závoděním se na té pětimetrové stěně pořádaly závody. V lezení s lanem! Oči jsem měl tenkrát navrch hlavy, když jsem tam viděl všechny ty naše lezecký hvězdy, který jsem znal z jediného horolezeckého časáku u nás - Montany.

Střih. Je mi 18. Po několika dobrých výsledcích na závodech mám docela jméno a tak se mi daří sezvat tehdejší špičku na obnovené závody do Friťáku. Jen se tentokrát už neleze s lanem, ale padá se do žíněnek. A říká se tomu bouldering. S kámošema jsme nachystali cesty - bouldry a objednali hospodu. Závod kdosi pojmenoval Chýšcup. No co už. Odzávodilo se a šlo se do hospody. Tam hrála kapela a svlíkala se objednaná striptérka. Horolezci umí zapařit a tak to vypadalo, že spadne barák. Ohlasy byly dobrý a tak jsme to následující rok museli zopakovat. Závod jsme přejmenovali na Mejcup, jinak žádná velká změna nenastala. Tenhle model jsme drželi po dobu devíti let. Každý rok jezdilo víc a víc lidí koukat i závodit a my jen hledali větší a větší prostory, lepší a lepší kapely a zajímavější "tanečnice" pro následující afterparty.

Jubilejní, desátý ročník vyžadoval změnu a tak jsme zamluvili největší brněnský hudební klub a lezlo se tam. A následující roky už tam bylo jen finále, protože lidí jezdilo čím dál víc a už jich bylo tolik, že museli kvalifikační kola lézt na všech možných stěnách, které v Brně mezitím vyrostly, protože na jednu by se prostě všichni nevešli.

No a co ten Adam? Ten se poprvé objevil už na tom tzv. malém Mejcupu ve Freesportu. Bylo mu tenkrát asi sedm let, musel dávat pozor, aby ho někdo nezašláp, ale závodit jsme ho nechali. Tehdejší oficiální pravidla totiž dětem zakazovala soutěžit s dospělými. Nevím proč. Asi aby nějaký talentovaný děcko nepošramotilo nějakýmu méně talentovanýmu dospělákovi ego. My ale stáli vždy stranou mimo oficiální linku ČHS a tak jsme všichni mohli s pusama dokořán zírat, co tam to děcko předvádí. Vzdálenost chytů a stupů v cestách - bouldrech - byla přizpůsobena víceméně vzrůstu běžného dospělého lezce a tak Adam horko težko dosáhl na první, nástupové chyty. Pak už to byla čirá exhibice tohohle Mozarta v lezečkách. Skákal z chytu do chytu a kde nemohl doskočit, narval prsty do děr na šrouby, kterýma se montují chyty na stěnu. To se taky oficiálně nemůže, ale koho to zajímá! Byli bychom sami proti sobě, kdybychom něco takovýho zakazovali.

Svůj první závod mezi dospělými Adam tenkrát sice nevyhrál, ale načechral trochu hlínu nad válečnou sekerou a dal všem najevo, že s tímhle bojovníkem je třeba do budoucna počítat!

Už si bohužel nepamatuju, jak v závodě končil v následujících letech, ale od roku 2006 (to mu bylo 13) už bylo prvenství vždy jeho, pokud se ovšem mohl Mejcupu zúčastnit. Asi dvakrát musel bohužel vynechat a to se pak  strhla neskutečná bitva o zlato, kerýžto boj byl v jeho přítomnosti vždy víceméně marný.

Nebudu tady rozebírat techniku jeho lezení. Z mého pohledu totiž ostatní převyšuje v první řadě svým nastavením hlavy. Jednou ho kontakovala jakási německá televizní společnost, která v nějaké soutěži zprostředkovávala setkání dětí se svými sportovními vzory. Jedno to malý děcko si přálo Adama. Měl za úkol natočit a poslat do té televize videovzkaz, aby jej během té estrády tomu děcku promítli. Česky měl říct něco jako: "Ahoj Helmute, slyšel jsem, že tě baví hory a rád lezeš po skalách. Přeju ti hodně zdaru a pokud budeš chtít, rád se s tebou setkám, abychom si spolu něco vylezli."

Nebyl tenkrát po ruce žádný profi kameraman, tak požádal mě, jestli mu s tím nepomůžu. Pomůžu. Rád. Přestože měl angličtinu na skvělé úrovni a mohl to mít natočené za minutu, jít od toho a tvůrce pořadu nechat potrápit se s překladem, znovu a znovu to zkoušel říct zpaměti v němčině. Jak tam byla nějaká drobná chyba, stop, a znova... Myslím, že to zcela vystihuje jeho přístup ke všemu co dělá a tedy i k lezení - Mám úkol, udělám maximum, abych ho splnil co nejlépe a abych z něj vytěžil co nejvíc a někam mě to posunulo. Nic složitějšího v tom není a evidentně to funguje.

Tak věřme, že to bude fungovat i nadále a ta příští olympijská placka už cinkne. No a když ne, tak se taky vůbec nic nestane...

Adam už má dávno splněno!