Sardinie je asi naše nejoblíbenější destinace. Už jsme ji navštívili několikrát a na několik způsobů a jednoznačně a celkem nepřekvapivě vede cesta obytňákem a samozřejmě nejlépe před sezonou nebo ještě lépe po sezóně – to je totiž teplejší voda. Nejlepší je asi říjen, ale i vánoční pobyt měl kdysi něco do sebe. Hlavně když jsme se cestou zpátky ze Sardinie, kde jsme lezli po skalách v krátkým triku, zastavili ve Schladmningu a dali si pár dní na lyžích.

Ale zpátky k poslednímu výletu. Sardinii milujeme kvůli široké škále aktivit a přátelským lidem. Jsou tam krásné skály pro lezení, na severu fouká stabilní vítr, takže ideální místo pro kiteboarding a windsurfing, skvělé trasy pro kolo i běh a průzračné moře pro harpunování a nádechové potápění. Takže jsme měli auto napakovaný všema potřebnejma hračkama a už jsme to prali na jih do Livorna na trajekt. Některý lidi si bookujou trajekty s předstihem a má to nespornou výhodu – je to o dost levnější. My to necháváme až na booking trajektu na místě, protože nikdy nevíme, co nám cestou cvrnkne přes nos a nechceme se stresovat.

Na Sardinii jezdí z Livorna 2 trajektové společnosti zhruba za stejnou cenu. My nejradši tuhle, protože ta samolepka, kterou dostaneš po nalodění nám nalepená vzadu na autě pak ten výlet celej rok připomíná. 🙂  Trajekt jezdí přes noc, takže se v pohodě vyspíš a z paluby se dostaneš někdy kolem šesté ráno a za nějakých 20 minut už můžeš být na nějaký supr pláži. A za nějakou další půlhodinku na Porto Pollo – oblíbeným větrným spotu, kde to fakt žije a lítá… A v sousedním městečku Palau jsme tenkrát koupili naše první surfový prkno. A k němu pádlo. Že ho jako budem používat jako SUP – no úplný jelita…:)

Ostrov většinou objíždíme proti hodinovým ručičkám, ani nevím proč. Prostě jsme tak kdysi začli a už nám to tak vyhovuje. Nejdřív je v cestě Alghero s pěkným campem a krásnou pláží opodál a ještě o kousek  dál s Neptunovou jeskyní. Příjemný je odchytit si kousek od maríny drožku a prohlédnout si město i s výkladem kočího. Pak je to necelá hodinka do Monteleone Rocca Doria – vesničky na kopci s necelou stovkou obyvatel. Nahoře na kopci se kdysi těžil kámen, ale po obvodu lomu skály zůstaly a tak se dnes jedná o parádní lezeckou oblast s úchvatným výhledem do krajiny.

Dál na jih si můžeš dát zastávku v rybářském městečku Bosa na řece Temo se spoustou rybích restaurací a pak pokračovat dál, třeba k poloostrůvku Sinis s křišťálově čistou vodou, neskutečným podmořským životem a archeologickým nalezištěm. Z parkoviště k majáku a zpátky je to cca 5 km, takže si tam můžeš dát krátkej vejlet s malýma děckama nebo pár „koleček“ výklusu. Tříletou Aňuli zkoušíme stavět na surfový prkno, ale moc se jí do toho nechce. Ještě pár pokusů a jedeme dál!

A je tu Costa Verde! Neboli zelené pobřeží. Nepojedeš tady žádnou asfaltkou, ale cestou plnou písku, výmolů a kamenů. Rozhodně nic pro obytkovýho začátečníka a taky nic pro standardní obytku. Nikde ani živáčka, žádná voda. Nic. Sem tam jen písečné duny. Jak někde na safari.
Pecka! Nacházíme před západem místo na spaní, děláme si večeři, popíjíme víno a užíváme si ohně na pláži.
Nad námi miliardy hvězd. Idylka přesně do doby, kdy na pláž vlítlo asi 10 chlapů na kroskách a začali kolem nás jezdit. Řev motorů a míhající se světla. Děcka vyděšený a my vlastně taky. Čekáme, co se z toho vyklube. Naštěstí po pár minutách se první světla oddělí a mizí podél břehu v dáli. Ostatní se po chvíli přidávají a řev motorů utichá. Zážitek nic moc, ale po chvíli se uklidníme a už plánujeme další náš směr. Buggerru. Podle lezeckého průvodce tam má být zajímavá lezecká oblast. Ráno vyrazíme.

Buggerru je další z rybářských městeček. Malinká marína, v ní se pohupují loďky a čluny. Na molech roztrhané sítě a lana. Nad marínou parkplatz pro karavany za pár eur. Nad městečkem se tyčí skalnaté kopce, ale do skal se tentokrát ani nedostanem. Vedle maríny je totiž vlnolam a vedle vlnolamu se dělá pěkná levačka. To, že to je levačka jsme samozřejmě tenkrát netušili ani náhodou, ale dneska už víme. 🙂  Vůbec nevíme, jak se na prkno máme stavět, jak pádlovat, jak chytat vlnu, nic. Ale zkoušíme to znovu a znovu až do zblbnutí. Markéta je na tom o poznání mnohem líp. Pozorujeme u těch našich pokusů kluka a holku vedle a snažíme se něco pochytit. Po čase zjišťujem, že mluví slovensky. Bratia a sestry! Teda brat a sestra. Martin a Emily. První opravdoví digitální nomádi, který jsme potkali. Večer u grilu jim povídáme o lezení, oni nám o surfování. Nevím, jestli oni od té doby zkusili na nějakou skálu vylézt, my surfingu každopádně propadli.

Jak se vlny objevily, tak druhý den zmizely. Středozemní moře holt není oceán. No a my pokračujeme dál na jih. Před námi je ostrůvek Sant’Antioco s městečkem stejného jména. Zrovna tam probíhá nějaká slavnost, takže všude plno hudby, pití a streetfood. Trochu v noci zapaříme, ale hned druhý den vyrazíme hledat přírodní bazén, který jsme našli v google mapě. Skála pod vodou odděluje mořskou hladinu od tohoto bazénku a v něm je voda jak zrcadlo, přestože se na hladině moře zvedaj ve větru pěkný vlny. Hned na začátku cesty je jasný, že to není nic pro auto, natož obytňák a tak parkujeme a jdeme pěšky. Cestou si představuju, jaká by to byla pecka cestovat nějakým teréňákem, třeba Mazlíkem :).

Pokračujeme dál. Překročíme nejjižnější bod a začínáme se tak vracet. Po východním pobřeží. Nejdřív to nevypadá s návratem nejlíp. Krásná plážička a na ní my. V autě. Auto zahrabaný v písku. Dvě hoďky usilovný práce a jsme z toho venku, ale bylo tak tak. Uf. Můžeme pokračovat. Přijíždíme na další z mnoha pláží a tam hejno surfařů ve vodě a vlny….vlny, jaký jsem dosud neviděl a od té doby jen párkrát. Dlouhá perioda. Offshore vítr. Krásný a pravidelný. Do neoprenu a do vody. Ani nevím jak, ale poprvé v životě chytám čistou vlnu a jeduuuu! Jsem surfaaaař! Neskutečnej pocit!

Rychle bez zastávky projedem hlavní a největší město Sardinie – Cagliari a už jsme na další pláži. Začíná se zvedat vítr a tak foukám kita, už jsem se totiž dlouho nesklouz. Vítr ale ustává a tak s holkama spravujeme stan z palmových větví, který někdo na pláži nechal. Jedno z našich nejlepších ubytování ever.

A teď už přichází zase čas na lezení. Nejdřív v Santa Maria Navarrese, kde přímo v maríně skoro z auta nastupuješ do několika pěkných cest. Pod tebou šplouchá moře a vítr si pohrává s takeláží zaparkovaných jachet. Moc příjemný. O hodinu a půl víc na sever pak přijedeš do Cala Gonone. Městečka plného barů, kaváren a pizzerií. Taky tam mají moc pěkné mořské akvarium. A parky a dětská hřiště a dva campy.

A všude kolem několik desítek lezeckých sektorů s cestami všech obtížností. Doporučujem půjčit si motorový člun a vydat se podél pobřeží. Přejíždíš z pláže na pláž, koupeš se, šnorchluješ, opaluješ, lovíš ryby, prozkoumáváš jeskyně a když si sebou vezmeš cajky na lezení, užiješ si i lezení. Člun s výkonem čtyřiceti koní stojí od nějakých 100 eur na den a nepotřebuješ žádnou licenci. Na sto koní už papíry mít musíš a zaplatíš skoro dvojnásobek, ale musím říct, že těch 40 koníků řehtalo báječně. Letěli jsme po vlnách jako vítr a Markéta měla co dělat, aby holky udržela v lodi. 🙂

Přijížděli jsme do Olbie na trajekt tentokrát nějak moc brzo a tak jsme pár kiláků před Olbií ještě zahli podle cedule k nějakým plážím. Na parkovišti  jedno jediný auto, jinak liduprázdno. Pevnina tu tvoří kosu a na východní straně je otevřený rozfoukaný moře. Přesunem se teda na západní stranu, kde je klidná laguna. Uprostřed ní kotví katamaran.
Užíváme si poslední koupačku. Na pláži pod stromem sedí týpek a mlátí do kytary. Jeden skvělej song za druhým. Je to nějakej švýcar, kterej se prý po třech týdnech na cestě vrací domů a na týhle pláži se prej vždycky před odjezdem ze Sardinie zastaví. Budem to tak odteď dělat taky. Když spustí Me and Bobby McGee, song od Krise Kristoffersona , kterej proslavila Janis Joplin, je to ta nejlepší tečka za tím naším vejletem.

Freedom’s just another word for nothin‘ left to lose…

Text a obrázky nestačí? Mrkni na video.