Volvo C303. Tojekáratentoryje. Kdysi jsem to auto náhodou uviděl na nějakém inzertním serveru ve Švédsku a byla to láska na první pohled. Hned druhý den jsem se na auto jel aspoň podívat, když už jsem se od majitele dověděl, že už je prodané. Druhý pohled lásku ještě umocnil a ja začal ve virtuálním světě pátrat po inzerátech. Bingo! Aukční portál nabízel 2 kousky a já pro sichr přihazoval na oba, abych svou šanci na vítězství dubloval. Vítězství!
Nebo ne?

Najednou jsem si uvědomil, že autům vůbec nerozumím, offroadům už vůbec ne a taky jak je sakra dostanu od polárního kruhu do ČR? Tři noci jsem nespal! Nebylo by lepší zaplatit pokutu za nedokončenou aukci a na vidinu šoférování podobný káry zapomenout? Ne! Jednou jsem tu hru začal hrát, tak ji taky dokončím. Koupil jsem letenku k polárnímu kruhu, pozjišťoval, kde poblíž je nějakej prázdnej kamion mířící na jih a letěl auta převzít a naložit.

Jak už jsem psal, do toho auta jsem byl hned zamilovanej, ale když jsem je poprvé uviděl obě najednou, skoro mi naskočila husí kůže. Inu dvojčata…:)     Než kamion dorazil do Čech, našel jsem dílnu, která by auta (odteď už jim říkám Mazlíci) oživila a  postavila na značky  a dál se věnoval své práci. Bydleli jsme tenkrát v Orebru ve středním Švédsku a když mi z dílny volali, že první Mazlík jezdí a je přihlášený, hned jsem chlapy z práce zpunktoval, aby mi ho dovezli na sever. Nemohl jsem se dočkat. Měl jsem zrovna v plánu objíždět základnový stanice mobilní sítě, kterou jsme stavěli v nepřístupných oblastech na hranicích s Norskem a Mazlík mi v tom měl hodně pomoct. Chlapi dorazili a když zase začali slyšet a přestali se třást, odvezl jsem je na letište.  Mazlíka jsem vyzkoušel před barákem, napakoval potřebný věci, naťukal body do GPS a vyrazil.

Skvělej pocit. Po chvíli jsem měl dojem, že jsem Mazlíka zkrotil a že mi takzvaně zobe z ruky. Ten dojem byl bohužel mylnej. 🙂
Led na lesní cestě a nevěnování se řízení na 100% způsobil, že se mi svět zničehonic pootočil o 90 stupňů. Ležím na boku, kontroluju jestli jsem celej a jestli někde něco neteče a nesmrdí. (myslím tím třeba benzín 🙂 )

Všechno se zdá být cajk a tak se soukám okýnkem ven a volám do kanclu, aby mi sehnali číslo na nějakou asistenci. Po chvíli mi z asistence volají a ptají se na adresu, což mě docela pobavilo a tak jim vysvětluju, že jsem „in the middle of nowhere“ někde v lese a že jim maximálně můžu poslat GPS souřadnice. Paní se ptá jestli aspoň poblíž není nějaká křižovatka nebo benzínka, aby si mě našla na mapě, že jim prý GPS mapový systém nefunguje a mě dochází, že odsud žádná pomoc přijít nemůže a nepřijde.

V tu chvíli kolem naštěstí jede nějakej týpek lovit losy a říká, že o pár kiláků dál bydlí na samotě kámoš, že tam má traktor, a že jestli bude doma, že ho za mnou pošle. Čekám a čekám a po hodině skutečně slyším bublavej zvuk starýho traktoru. Šup šup a najednou jsem

zpátky na všech čtyřech. Sice trochu pomačkanej, ale všechno funguje jak má a já pokračuju v cestě. Strávil jsem tenkrát s Mazlíkem asi 10 dní a párkrát to byl docela fakt adrenalin. Když jede člověk sám a neví, co je před ním, jestli to bude průjezdný, jestli se tam někde vepředu půjde otočit, případně vycouvat, užívá si cestu jinak, než když je s ním někdo „na palubě“. Někdo schopnej případně pomoct s vyprošťováním či navigací. Takových tripů jsem pak absolvoval ještě několik a vždycky jsem si to užil na max. Divoká příroda. Žadný lidi. Samota. Švédsko je na tohle skvělý. I chlapům pak Mazlík ještě pár let pomáhal s navážením materiálu na místa, kam auta normálně nejezdí…